Pro tentokrát jsme si na zdolávání brdských kopců společně s útulkáčky vyšetřili celé dva dny, jeden z nich byl bohužel počasím nejhorší za celý měsíc. Už při výběru psa na první tůru jsme dlouho váhali, kterému nebude vadit déšť, ujde celou trasu bez problémů a ještě snese jízdu autem, což bývá největší problém.  Rottweileři už byli vyvenčení, nebo právě ve výběhu, stafford Adam na nás nadšeně vrtěl ocáskem, ale jakmile se na mě podívaly oči Bonda – křížence kdo ví čeho s kdo ví čím, bylo vybráno.

Přes naši známou zříceninu hradu Vrškamýk, kde od minule přibylo i intro, jsme se vydali do Solenice k přehradní hrázi Orlík. Čekaly nás kopce, ale i krásné výhledy a Bondovi začínalo být jasné, že tahle procházka nebude úplně krátká a že si pěkně zafuní, proto hned při první přestávce na svačinu padl do trávy a natáhl si všechny tlapky.

Co nás na něm překvapilo, bylo, že nejevil vůbec zájem o jídlo, ani o piškoty, ani o buvolí kostičku a nakonec se nechal ukecat jen na jedno sousto chleba s paštikou, které ještě několikrát poválel mezi zuby. Přes lesy a louky a přes před civilizací schované rezidence jsme se dostali až do Solenice – tady chudák Bondík dostal první „kompliment“ z úst menšího kloučka: „Mami, koukej, to je ale divnej pes.“ Po cestě ho pak čekal ale ještě mnohem drsnější od jiného klučiny: „Fuj, to jsem se lek.“ Ale nám se Bond líbil, takový pohodový, veselý a hodný pes, co neztrácí nadšení ani ve chvílích, kdy jeho člověčí doprovod už mele z posledního, to je výhra v loterii. Bonda jsme vyfotili na památku u hráze Orlíku a zase jsme fofrem sypali dál se zlověstným hřměním v zádech.

Druhá část cesty byla nejhorší, co jsme kdy šli, sklouzávali jsme po kamenech, marně hledali značení, které nakonec vedlo přímo skrz stádo krav v čele se statným býkem, kterého se Bond (a nejen on) bál a které jsme velmi svižným tempem obcházeli a tím pádem znovu ztratili značení a bloudili a bloudili a místy potkávali značky a zase je ztráceli, až jsme se konečně objevili v místech, kde už jsme to znali, 

tady nám také překvapivě zastavilo auto. Už jsme byli v šoku, že nás chce někdo s tím mokrým a „divně“ vypadajícím psem svést, ale byli to lidé, co poznali Bonda a co  také chodí venčit do útulku, takže nakonec byl Bond známá hvězda:-) Do Domova jsme se vrátili až po páté hodině za pořádné dešťové průtrže, zrovna tu byli zájemci na pejska, tak jsme jen Bonda fofrem zavřeli do kotce a pelášili pryč, aby ostatní psi přestali štěkat a bylo slyšet vlastního slova.

Přespali jsme u obce Svatý Jan a druhý den už nás přivítalo krásné sluníčko, navíc jsme měli v plánu jen menší výlet kolem 10 km (Vestec-Hříměždice-Žebrák-Vestec), a tak nebyl problém vzít ven i nějaké prcky. V Domově už bylo živo, díky prázdninám jsme potkávali i mladé lidi (a dokonce byli v převaze kluci), jak venčí psy, uklízí kotce a zkrátka to vypadalo spíš jako v Interhotelu. Původně jsme měli v plánu dvě malá psiska, jenže Bond nás poznal a nadšeně vítal, a tak už podruhé jsme neodolali jeho kouzlu a vzali jeho a k němu nám vybrali malou fenku Banji, takové vyplašené stvořeníčko, s kterým to vypadalo, že ani nezvládne nastoupit do auta.  

Pořád koukala, odkud přijde rána, ale rychlé tempo chůze a neustále chválení jí postupně dodaly sebevědomí a ocásek pořád stoupal výš a výš a vypadala, že jí to na procházce docela i baví. Cesta byla ze začátku hodně po silnicích a vesnicemi, ale psům to nevadilo, četli si vzkazy a drželi se vzorně na kraji vozovky. Když jsme si v půlce sedli na svačinu, tak Banji sama od sebe přišla a položila mi hlavu na ruku, byl to, hned po Bondově ranním přivítání, nejhezčí zážitek z obou dnů.

Ke konci procházky už se otrkala natolik, že lítala jak splašená srnka a my jí i Bondímu děkujeme za moc příjemnou společnost na našich cestách a Domovu fauny za jejich půjčení.